Čína 2007

Předem tohoto povídání musím prozradit, že se mi na tuto cestu moc nechtělo. Mnoho povinností a starostí, v práci nově založená společnost GEOOBCHOD a další důvody proč nejet. Ale co naplat, jednou jsme se dal na vojnu, tak musím bojovat. Pokud se vám bude zdát, že se příběhy s předchozími hodně podobají, tak bych řekl, že mě také, a občas už nevím při které cestě se mi konkrétní příběh stal. Ale uvidíme, jak bude probíhat moje nové dobrodružství za hranicemi všedních dní. Hlavním důvodem cesty bylo vylepšení naších podmínek obchodní i technické spolupráce a rozvíjející se myšlenka vybudování centrálního skladu pro Evropu v ČR.

Tentokrát byla nejlevnější letenka s AIR FRANCE, což znělo lákavě a bezpečně. Nechal jsem se unést nejprve do Paříže a teprve poté jsme nabrali směr Peking. Před tím, než se to mohlo stát, jsem musel vyzvednout letenku, pojištění a vízum, což v mém našlapaném programu bylo téměř nemožné, a sám se divím, že se vše podařilo. Nemalou roli v tom však sehrála rutina, s jakou jsem mohl postupovat.

Před odletem jsem si myslel, že stihneme s kolegyní naložit zboží, které dorazilo na letiště. Den předem jsem vyřídil veškeré formality, a tak jsme měli jen naložit zboží. Bohužel se ukázalo, že pro nás začíná velmi špatný den. Na ČSA po mně chtěli doklad od firmy, což jsem s sebou neměl, a občanka jim nestačila. Museli jsme si tedy nechat nafaxovat živnostenský list. Já už musel odejít k odbavení, když dorazil fax a na něm stará adresa. Na druhý pokus se to podařilo, ale to už bylo odpoledne. Ovšem mně se nevedlo o moc lépe. Na letiště jsem dorazil dvě hodiny před odletem, a myslel jsem, že mám spoustu času. Zašel jsem k celníkům, kde jsem předložil proforma fakturu na zboží, které jsem vezl s sebou a které opět přivezu. Mladý celník vše prozkoumal a vypadal spokojeně, ale přišel jeden aktivní, který byl asi hladový, nakouknul prvnímu přes rameno a vzal si mě i s fakturou stranou. Prý ať mu předložím vývozní JSD či ATA karnet. Vysvětlil jsem mu, že žádný takový dokument nemám, a že jsem se tu byl zeptat před dvěma dny a jeho kolega mi toto poradil jako nejjednodušší způsob. Bohužel, on jej neuznává a musím si prý dojet do Pardubic pro vývoz a on mi ho potvrdí. Samozřejmě jsem do Pardubic nejel a šel jsem na druhý terminál, kde jsem doufal, že bude druhá celnice. Sice byla, ale fronta na dvě hodiny mě odradila. Vrátil jsem se zpět na první celnici. Hladový celník byl na obědě a já jsem vše vyřídil u nového celníka, který mi po kontrole výrobních čísel potvrdil vývoz na proforma fakturu. V druhém terminálu jsem si došel pro palubní lístek a když mi vážili kufr, zjistili nadváhu 6kg. Vzal jsem si tedy jeden přístroj do ruky a to nikomu nevadilo. Takže jsem nemusel platit nadváhu, ale nevěděl jsem jaké to způsobí potíže při další bezpečnostní prohlídce. Rentgen nic neukázal, takže přiložili podivnou lampu, která také nic neukázala. Došli pro speciální přístroj a na jeho vyhodnocení jsem si počkal čtvrt hodiny, během které hlásili poslední výzvu k odletu mého letadla. Naštěstí jsme měli 40 minut zpoždění, takže jsem nemusel spěchat.

A právě 40 minut zpoždění způsobilo mírnou komplikaci při přesedání v Paříži. Na přesednutí jsme měl původně necelou hodinu a odlet z jiného terminálu. Naštěstí na mě čekala příjemná Francouzka, která držela mírně zkomolené moje jméno v ruce a spěchala se mnou k autu, aby mě převezla přímo k letadlu do Pekingu. Na mojí otázku, zda to také stihnou zavazadla, odpověděla celkem jistě, že ano. Mně to připadalo celkem nemožné, ale nic jsem nemohl dělat i proto, že přístroj, který jsem nesl v ruce, se opět nelíbil bezpečnostní hlídce. Opět jej rentgenovali a zkoušeli. Do letadla jsem nasedal jasně poslední, ale zase jsem se nemusel mačkat při nasedání s ostatními. Místo na mě zbylo, takže jsem byl spokojen. V letadle jsem si zahrál několikrát šachy s černým sousedem z Toga, který uměl anglicky lépe než já, ale při hře jsem měl navrch. Poprvé jsem zažil skvělý servis, k pití šampaňské, víno, pivo, k jídlu několik chodů. Prostě pohoda.

Let probíhal pohodově, i když moje předsevzetí co nejméně spát, abych se pak rychle srovnal s posunem času, se mi moc nepodařilo dodržet. Do Pekingu jsme přiletěli chvíli před 8 hodinou ráno místního času. Vyplnil jsem zdravotní průkaz, vstupní formulář i celní deklaraci. Opět byl podezřelým můj přístroj v ruce, který jsem musel dát ke kontrole, ale jinak ostatní věci proběhly nadstandardně rychle a do půl hodiny jsem měl všechna razítka vyřízena. Na kolotoči už jezdil jen můj kufr, do kterého jsem vložil vyndaný přístroj, a u celníků jsem jej zase vyndal. Stačilo vyndat jen jeden přístroj a potvrzenou fakturu celníkem od nás, abych byl propuštěn se zbožím do Číny. V čekárně na mě čekal Wilson, který mi pomohl vyměnit peníze a koupit telefonní číslo. Můj mobil je teď +86 137 189 857 01. Na tomto čísle jsem vám k dispozici, ale pozor na časový posun.

Asi hodinu jsme v KFC klábosili o tom, co se stalo, během doby, co jsem se neviděli. Vlastně jsme hlavně čekali na pět lidí ze Španělska, kteří přiletěli přes Amsterdam asi hodinu po mě. Bohužel jim přístroje zabavili a museli zaplatit dost vysokou kauci pro propuštění zboží. Neměli totiž potvrzenou fakturu ze Španělska. Cestou na hotel jsme se zastavili v restauraci na oběd. Čtyři z pěti Španělů neuměli jinak než španělsky, takže jsme si moc nepopovídali. Zato byli dost hluční a hned po obědě se rozhodli poslat kolegu, který uměl anglicky, se mnou a s Wilsnem na hotel, a že oni vyrazí do města. A hned objednali taxík a zmizeli. Wilson nestačil udělit žádné rady nic, prostě odjeli. O jejich osudu jsem se dozvěděl až další den, takže to se dočtete při čtení pokračování.

POKRAČOVÁNÍ