Čína 2007

Předchozí den jsme s Antoniem z Valencie a Wilsonem ještě dojeli do továrny, abychom předali přístroje a sešli se s vedením. Pak už jsme jeli jen na hotel, kde jsme si opět užili horké chvilky se zapsáním a rozdělením na pokoje. Na hotelu nikdo nechápal, co ti Španělé všechno vyžadují. Nakonec Antonio rezignoval a objednal tři pokoje, které ještě nebyly připravené, tak jsme si na chvilku sedli v baru.

Jeho kolegové se vrátili pozdě večer, když je zachránil skrz několik provolaných hodin Wilson, který sice nerozuměl Španělům, ale dokázal navést taxikáře, na místo, kde je sám vyzvednul a dovezl na hotel. Hoši si nic nepřipouštěli a byli nadšení, protože si koupili asi deset hodinek, třicet triček, nějaké boty, atd. Ráno jsem je potkal a už se hnali na recepci, že se jeden nevyspal s tím druhým, a že chtějí na dnešní noc pět pokojů. Bohužel byl hotel plný, tak dostali jen tři a jedno drahé apartmá. Ráno jsme ještě zajeli do servisu, abych upřesnil moje potřeby. Zastihli jsme všechny ve fázi gruntování. Přes přístroje nebylo hnutí, proto jsme se jeli podívat do parku.

Vybral jsem si přírodu, protože jsem neměl náladu na sobotní návaly a mačkanice na památkách. Ale to jsem se přepočítal. Jeli jsme asi 50km za Peking a na konci nás čekala neuvěřitelná zácpa, kterou jsme popojeli asi 2km za hodinu jízdy. Zbytek jsem navrhnul, že dojdeme.

Jak je vidět na obrázku, náš cíl byl nejvyšší kopec.

K parku jsme přišli už celkem projití, takže jsme na kopec použili lanovku, kterou jsem naneštěstí před zaplacením jízdenek neviděl. Cestou nahoru jsem se moc nenakláněl, protože vše bylo více než rezavé, ale rozhled stál za to.

Všude byla spousta lidí, a i když park krásně kvetl, nebyla to žádná příroda, ale nedělní promenáda bohatých.

Po celodenní túře jsem vypadal celkem zdrchaně, ale Wilson na tom nebyl lépe. Uvidíme další den, jak se nám ozvou nohy, shodli jsme se na tom, že nemáme čas na sport a dnešních cca 15km nás dobře protáhlo.

Cestou zpět jsem neomylně navigoval, a protože jsem se chtěl vyhnout zácpě na dálnici, sjeli jsme do vesnice. Bohužel cesta byla spíše pro cyklisty než pro auta a jakmile se objevilo jedno v protisměru, vyhýbali jsme se skoro půl hodiny. Když se nám to stalo potřetí, musel jsem uznat, že zkratky tady nefungují, a je nutné jezdit přecpanými dálnicemi.

POKRAČOVÁNÍ