Vzhůru k výšinám!

V pátek odpoledne dorazil k nám do Rosic Igin se svým synem a s vozidlem, do kterého se vešlo i nás pět adeptů vzduchoplavectví, a s přívěsem, na němž byl naložen čtverhranný koš balónu, v jehož každém rohu byla připevněna masivní bomba s propan butanem a dva hořáky, samotný balón sbalený v červeném futrálu a benzinový motor, k němuž byla připojena dřevěná vrtule v ochranném rámu, sloužící k nafouknutí balónu před startem. Když dorazil i Alešek, iniciátor celé akce, začalo se telefonovat na pardubické letiště operačnímu důstojníkovi. Ten nám sdělil nepříjemnou novinu, že přelet Pardubic nám povolen nebude, protože na letišti mají hotovost. V dobách minulých, to znamenalo, že poblíž dráhy jsou připraveny dvě stíhačky s plnými nádržemi a plně vyzbrojeny, zatímco jejich piloti už v těch svých anti-G overalech hrají někde karty, aby si ukrátili čas čekáním na chvíli, kdy třeba budou muset do svých strojů naskočit a vyrazit k útoku na narušitele. Pro nás to znamenalo najít náhradní trasu s přihlédnutím ke směru větru, ze které by nás to neodválo do zakázaného prostoru. Hoši to tedy vybrali a my jsme vyrazili k Březhradu.

Příprava před odletem je náročná a především je potřeba vše dvakrát zkontrolovat. Všichni jsme přiložili ruce k dílu.

Do půl hodiny jsme mohli startovat. Místo na taneček tam už vskutku nebylo. Mějte na paměti, že v každém rohu koše byla ještě velká bomba s plynem. Neuvěřitelná nosnost koše, který upletl americký indián (správně Native American) z rákosu. „Všichni se tady hezky usmívají, jenom Ty vypadáš pěkně vyděšeně!“, prohlásila na toto foto Jirkova neteř, která byla prostořeká už od nejútlejšího dětství. Když jí byly tři roky, a babička jí představovala své obtloustlé sousedce, píchla ji ukazováčkem do břicha a prohlásila: „Ty ses teda pěkně napůcla!“

Konečně letíme, všichni jsou u vytržení. Jen Alda nám zezelenal a prohlásil, že jsme moc vysoko a raději zalezl více do středu koše. To se měnilo podle něj s výškou. Pokud jsme letěli do 200m nad zemí, bylo to příjemné, jakmile jsme to zvedli do větší výšky, bylo to úplně nesnesitelné.

V pozadí je vidět Hradec Králové. My letíme nad písníkem a sluníčko prodlužuje náš obtisk na zem krásným stínem.

Dominanta našeho kraje - Kunětická hora.

Písníky u Stéblové.

Zhruba po hodině vzduchoplavby jsme začali vyhledávat místo pro přistání v okolí Lázní Bohdaneč.

Pak už nám kapitán Igin dával poučení, jak se chovat při přistání. “Otočte se hlavou ve směru letu, chyťte se oběma rukama za madla před vámi, a jděte do podřepu!” Když to Jirka provedl, tedy otočil se doprava, vzepřel se na rukách o madla a šel do dřepu, zjistil k nemalému potěšení, že se mu v klíně ocitl Martinčin přívětivě kulaťoučký zadeček. O své pocity radostného překvapení se podělil s ostatními vzduchoplavci. “Ty sis to ale uměl vybrat!”, ozval se jakýsi závistivec. “Co to vykládáš, do koše jsem lezl jako první, protože mi to trvalo nejdýl, a pak se každý postavil kam kdo chtěl!” Nikdo mu nechtěl věřit, že to bylo řízení osudu. Kapitán Igin s námi chtěl přistát na pole se strništěm, pod nímž vyrůstal jetelíček. Jenže se to tak docela nepovedlo. Napřed jsme jenom lízali o strniště, pak byly dva drobné žďuchy, po kterých balón ještě trochu poposkočil, přeskočil polní cestu a pak se náš koš svojí náběžnou hranou hluboko zabořil do sousedního pole, které bylo značně rozbláceno. Koš se s námi překlopil do vodorovné polohy. To nás opravdu rozesmálo, chechtali jsme se pak ještě dlouho, zatímco ostatní už z koše dávno vylezli, Jirka si to s Martinou pěkně užívali.

Ale všem atrakcím zdaleka ještě nebyl konec. Všichni novicové vzduchoplavby jsme pak nastoupili ku slavnostnímu obřadu.

Přišel totiž Kapitán Igin s lahví šampaňského v jedné ruce a se zapalovačem v ruce druhé. Novicové poklekli na pravé koleno a sklonili hlavu. Hlava jim byla posypána prstí, do které dříve přistáli, vlasy trochu ožehnuty ohněm a pak uhašeny šampaňským. Kubík a já s krátkým sestřihem jsme pocítili jenom příjemné teplo (koneckonců Igin nebyl sadista, aby nám pálil kůži na hlavě), zatímco čupřiny těch ostatních vzduchoplavců se ve večerním soumraku zřetelně zaškvařili. Nejdéle trval tento obřad u velkého Aleše, protože těsně před ním došlo k namočení zapalovače od šampáňa. Ale nakonec i on byl řádně přiškvařen. Byli jsme pak všichni prohlášeni za rytíře vzduchoplavby z Přelovic (to podle místa přistání). Diplomy, které jsme k této příležitosti dostali, na požádání návštěvníkům Geoobchodu předložíme.

Naše pozoruhodné vzduchoplavecké odpoledne pak bylo zakončeno přípitkem z toho, co v lahvi šampaňského zbylo. Na vše se dívalo zapadající sluníčko, které vytvořilo nádhernou scenérii.